Ožíváme, když se necháme zasáhnout životem. Být zasažen životem může být krásné, stejně jako bolestivé. Pokud chceme jen to krásné a straníme se toho bolestného nebo smutného a chceme mít vše pod kontrolou, vnitřně umíráme. To je základní postoj „fenomenologické psychologie“ – následuje život tak, jak se nám ukazuje.

Toto jsou základní předpoklady, z kterých vycházíme:

• Na lidský život pohlížíme jako na projev svobodného, samovolně vznikajícího, živého pohybu vědomí neboli duš „Duši“ nechápeme jako výlučně vnitřní lidský fenomén, ale také jako pohyb lidského vědomí s jeho kolektivními projevy v kultuře a historickém vývoji.
• Fenomenologickou psychologii chápeme jako zvnitřnění tohoto pohybu duše, který se projevuje jak v jednotlivci (v individuu), tak v celku. Obojí vždy patří k sobě a je vždy vnímáno společně.
• Duševní a duchovní růst (zrání), stejně jako každý jiný růst, se děje sám od sebe z vnitřního pohybu života; nemusíme a nemůžeme ho „dělat“. Místo toho, abychom něco „dělali“, jde v životě a v naší práci o to, abychom poznávali, uvědomovali si, nechávali věci plynout a tam, kde to život vyžaduje, odvážně jednali.
• V praxi pracujeme především, ale ne výhradně, s metodou konstelací, která jako žádná jiná metoda umožňuje zviditelňovat duševní procesy, a tím je prožívat celostně (duševně, emocionálně i fyzicky).
• Jako teoretický i praktický základ používáme model vývoje lidského vědomí, který vypracoval Wilfried Nelles a který se fenomenologicky odvíjí od jednotlivých etap lidského života (symbiotická jednota v děloze, dětství, mládí, dospělost, rané stáří, zralé stáří, smrt).
• Vznikl tak Proces životní integrace (LIP) jako praktický konstelační formát a celostní terapeutická perspektiva, která konstelační práci ukotvuje zcela v tady a teď a nehledá již řešení v minulosti, ale v bezpodmínečném přijetí toho, co bylo a je.